Psychologie úspěchu 11: statická versus růstová mysl

Před delší dobou se stal velmi pozoruhodný, avšak zcela pravdivý příběh. Jeho hrdinou je jistý George Dantzig, v té době student matematiky na Berkeley, který nechtěně dokázal něco, co nikdy být dokázáno nemělo.

Jednoho dne, stejně jako častokrát, přišel Dantzig pozdě na hodinu matematiky. Tentokrát dorazil až na samotný konec přednášky a vše, co stihnul, bylo opsat si dvě matematické úlohy napsané na tabuli. Dantzig měl za to, že se jako vždy jedná o domácí úkol a tak večer k rovnicím zasednul a začal pro ně hledat řešení.

Už po chvilce se rovnice ukázaly jako velmi těžké. Dantzig však ve snaze přijít domácímu úkolu na kloub pokračoval a za několik dnů nakonec s poměrně dost úsilím rovnice vyřešil.

Zhruba o týden později své profesorce odevzdal domácí úkol. Ta však zůstala zírat v němém úžasu. Ony dvě rovnice totiž nebyly domácí úkol. Profesorka toho dne na tabuli jen napsala dvě rovnice, které nelze vyřešit. Zkrátka a dobře rovnice, které nejlepší matematici po celém světě, skuteční géniové, prohlásili za neřešitelné.

Překvapený Dantzig byl tak zaskočený, že vše, na co se vzmohl, bylo: „promiňte. Nevěděl jsem, že ty rovnice nemají být vyřešeny“.

Tento slavný příběh je často dáván vědci zabývajícími se možnosti lidského mozku jako názorný příklad toho, že vše je jen otázkou předpojatosti v samotném začátku: pokud se stavíme k něčemu již v samotném začátku s předpojatostí, že se jedná o nereálný, nebo velmi obtížný úkol, pak je vysoká pravděpodobnost, že jej ani nedokážeme splnit. Pokud by nám však v počátku někdo řekl, že stejný úkol sice nepatří k nejlehčím, ale má řešení a dokázalo se s ním vypořádat mnoho dalších, je pravděpodobnost vyřešení takového úkolu podstatně vyšší.

Ještě více má však řešení libovolných úkolů a dosahování jakýchkoliv cílů spojitost s něčím, čemu se říká růstová mysl (growth mind).

Skupina psychologů se rozhodla zkoumat, proč se průměrní lidé stávají občas velmi úspěšnými a schopnými v některých oblastech a naopak, proč někteří lidé mimořádní v libovolné kategorii (sport, byznys, umění...), zapadají v zapomnění. Výzkumy probíhaly po několik let, účastnilo se jich několik set dobrovolníků. Závěry byly poměrně překvapivé:

To, zda-li budeme v něčem úspěšní, nemá nic společného se vzděláním, talentem, rodinným zázemím, společenským postavením, ani ničím podobným. Jediným předpokladem je mít rostoucí mysl, se kterou veškeré naše počínání chápeme jako proces učení se, proces, při kterém žijeme vzrušením překonávání nových úkolů a více, než na samotný cíl, se soustředíme na proces.

Bohužel, rostoucí mysl je poměrně vzácná, protože většina lidí trpí něčím, čemu se říká statická mysl (fix mind). To je stav mysli, při kterém žijeme v sebeklamu, že již vše potřebné známe a umíme a že se nic jiného už učit nepotřebujeme.

Tak například součástí studia bylo pozorování, jak se premianti středních škol vypořádávají s podstatně náročnějšími úkoly na vysoké škole. Studie poměrně jednoznačně ukázaly, že ti, co byli premianti na předešlých školách, náhle začali zapadat do těžkého průměru: jejich mysl byla nakažena ještě na střední škole pocitem, že jsou mimořádní a výjimeční, tím se jejich myšlení stalo statické a nadále se nerozvíjelo. Ba co více, tito bývalí premianti se začali na vysoké škole cítit ohrožováni, takže podvědomě tíhli ke skupinám „hloupějších“ (ve které stále mohli excelovat a neztrácet svůj statut „génia“), čímž svůj úpadek k průměrnosti ještě více podtrhovali. Jenom si vzpomeňte, co nyní dělají vaši spolužáci, kteří na základní a střední škole byli premianti? Většině z těch mých se stalo přesně to, co jsem před chvilkou popsal.

Na druhou stranu, řada zdánlivě průměrných studentů začala v tomto psychologickém průzkumu vykazoval stále lepší výsledky, protože neměli o sobě mínění „géniů“, jejich mysl byla stále otevřená, chtěla se učit a poznávat více a tak někteří z těchto jedinců začali velmi brzy excelovat.

Další etapa tohoto psychologického testu zkoumala stejný efekt v zaměstnání: ukázalo se, že mnoho lidí považuje jen samotný fakt, že dostali dobrou práci, již jako důkaz o jejich „genialitě“ a „mimořádných schopnostech“ a po prvním roce působení v práci začali jejich výsledky často upadat: mysl se stala statickou, namísto rostoucí (možná, že zkrátka již neměla další motivaci nebo ambice růst).

Stejný psychologický výzkum se zabýval i vrcholovými sportovci: nejenom, že řada legend skončila jenom proto, že se v jistý moment považovali za „neporazitelné“ a jejich mysl byla naprosto statická, neochotná k jakémukoliv dalšímu růstu, ale dokonce byly tyto „elity“ zcela na svém vrcholu poraženi často někým, kdo v té době byl považovaný za lepší průměr a komu se šance na světové prvenství příliš nedávaly. Tito „průměrní“ však měli mimořádně vyvinutou růstovou mysl a dokázali velmi urputně pracovat nejenom na svých slabinách, ale převážně se učit od druhých – což je něco, co lidé se statickou myslí zcela odmítají.

Experiment šel však ještě dále: ukázalo se, že věc jako talent v podstatě neexistuje (nebo ne alespoň v té podobě, jak si představuje většina z nás), že je talent jen dovedností, kterou se lze naučit – pokud má daný člověk rostoucí mysl, nemá žádné předpojatosti a je ochoten se učit. V rámci tohoto experimentu byla vybrána skupina lidí, kteří byly obdařeni velmi špatnými kreslířskými schopnostmi. Ve své dospělosti stále kreslili jako v první třídě základní školy a dovednost v tomto ohledu byla nulová.

Skupině takových lidí bylo nejprve vysvětleno, že kreslení ve skutečnosti není talent, ale dovednost, kterou se lze naučit. Už jenom tím byla daná skupina velmi překvapená, avšak jejich mysl začala být otevřená možnosti, že je skutečně reálné naučit se kreslit. Tím byla eliminována předpojatost a celá skupina byla svěřena do rukou profesionálních kreslířů, kteří je naučili řadu dovedností. Výsledky byly neuvěřitelné: z počátečních postav kreslených ve formě kolečka a pěti čárek se celá skupina propracovala do stádia, kdy byla schopna vytvářet velmi zdařilé portréty a pozoruhodné obrazy.

Abych konečně došel i k tradingu, domnívám se, že i zde platí vše zde napsáno naprosto spolehlivě.

V prvé řadě, obchodníci, kteří začali dlouhodobě, stabilně a velmi značně profitovat jsou lidé, kteří se zamilovali do samotného procesu tradingu. Jsou to lidé, kteří každý obchod chápou jako možnost naučit se něčemu novému, kteří trading berou jako životní cestu, nikoliv jako rychlé řešení jak splatit půjčky a hypotéku. Úvodní nezdary chápali jako školu, ze které však byli schopni analyzovat veškeré chyby, napravit je a pokračovat směrem, který pomáhal k dalšímu rozvoji.

Oproti tomu, potkal jsem obchodníky, kteří se již po řadu let snaží obchodovat, stále neúspěšně, ale nikdy si nenechali poradit jedinou radou – žijí totiž v domnění, že o tradingu již vědí všechno, že všemu rozumí nejlépe a že jen nemají „štěstí“, nebo mají „špatného brokera“ atd. Ostatně, každý den kolem sebe potkávám lidi, kteří si myslí, že již všechno umí, že se nic dalšího nepotřebují učit, kteří dokonce mají dvě a více vysokých škol – a přesto ne zřídka žijí ze sociální podpory, protože nejsou ani zaměstnaní.

Statická mysl je v podstatě jen ego. Bohužel, ego je veliký nepřítel. Dává nám falešný pocit dokonalosti, ale přitom nám neumožňuje učit se a dále rozvíjet. Ego tedy z nás dělá větší a větší chudáky. Pokud však náš život začneme brát jako možnost neustále se učit něčemu novému a chyby či prohry brát jen jako zrcadlo toho, co jsme udělali špatně a v čem je třeba se ještě zdokonalit, aktivujeme tak naplno naši růstovou mysl a náš život se stane podstatně bohatším.

A ještě něco k tomu tradingu: mnoho z těch neúspěšných, co jsem potkal, má statickou mysl převážně ve své psychice. Jsou to často lidé, kteří sice perfektně rozumí technické stránce tradingu, ale mají příliš fixovanou mysl na to, aby připustili, že jejich disciplinovanost, či jiná psychologická nezbytnost pro trading, není zdaleka tak růžová, jak si sami namlouvají. Tito jedinci raději prodělávají, než aby připustili vlastní nedokonalost. Jak říká Ed Seykota - každý dostane, co si žádá.