Psychologie úspěchu 1: můžeme buď vyhrát nebo prohrát

Dnešní pondělí otevírám zcela nový seriál. Po seriálu psychologie obchodování to bude oblast obdobná – psychologie úspěchu. Jsem přesvědčený, že toto téma patří k tradingu stejně neodmyslitelně, jako stop-loss nebo brokerská komise. Pojďme tedy dnes společně otevřít nové teritorium, které, jak doufám, přinese hodně nového a pozitivního nám všem.

Pokud hovoříme o úspěchu, platí jedno jediné pravidlo: můžeme buďto vyhrát, nebo prohrát. Obávám se, že nic mezi tím není.

Osobně mně vždy fascinovali ti, co vyhrávají. Možná je to tím, že jsem od malička soutěživý typ a zároveň i narozen ve znamení tvrdohlavého býka. Možná je to ale jenom tím, že jsem zkrátka a dobře v určitém věku došel k závěru, že nechci žít jako většina. A nemyslím tím jenom peníze. Myslím tím hlavně svobodu, nezávislost, možnost žít tak jak chci já a ne jak mně káže můj zaměstnavatel. Už ve velmi raném věku jsem tedy věděl co chci, co jsem však nevěděl je, jak se k tomu dopracovat.

Jako středoškolák jsem zažíval obrovská vítězství a obrovské porážky. Možná že řada z vás je sportovně nebo inteligenčně nadaná a během studií jste tak mohli excelovat na různých sportovních kláních, matematických nebo chemických soutěžích, či v něčem podobném. Já nikdy nebyl nadaný ani technicky, ani matematicky a už vůbec ne sportovně. Vlastně jsem nikdy nebyl v ničem nadaný – ale měl jsem jednu dobrou vlastnost, dokázal jsem vždy být odevzdaný. Odevzdaný věci, ve které jsem viděl smysl a odevzdaný cíli, kterého jsem chtěl dosáhnout. Vždy jsem miloval vytyčování cílů – každý dosažený cíl posouvá člověka vpřed, odhaluje jeho nové hranice a překvapuje jeho samotného tím, co všechno může člověk dokázat, aniž by to kdy tušil.
Na střední škole jsem tedy nebyl nijak nadaný, ale miloval jsem film. A jelikož jsem studoval na filmové škole, měl jsem možnost se dostat k filmu blíže než kdokoliv jiný.

Miloval jsem film tak hodně a vášnivě, že zatímco moji spolužáci trávili čas chozením po hospodách, balením holek na diskotékách a pokuřováním marihuany, já se zbláznil do největších režisérů všech dob, jakými jsou Steven Spielberg, F.F. Copola, Martin Scorssesse, ale i Stenley Kubrick a David Lean. Začal jsem studovat jejich filmy. Záběr po záběru. Střih po střihu. Úhly kamery, vedení herců. Byl to můj život, má vášeň, má odevzdanost. Ve třetím ročníku jsem tak natočil po důkladném studiu „mistrů“ svůj první studentský film, který měl pouhých deset minut a na kterém jsem pracoval celý rok. Rok, kdy si moji spolužáci bezstarostně užívali a mě se více-méně posmívali, pokud mě přímo nenazývali podivínem.

Můj film se stal hitem studentských festivalů. Kamkoliv jsem film zaslal, tam jsem vyhrál. A nemluvím zdaleka jen o České republice. Film vyhrál na prestižním festivale v Japonsku. V Norsku. Ve Finsku. Ve Francii. V Německu. A tak zatímco moji spolužáci stále trávili čas v hospodách, já začal čas trávit jinak: na každý z těchto festivalů jsem byl osobně pozván, a to včetně všech nákladů. Spolužáci se poflakovali, já byl pár týdnů v Japonsku, po té pár týdnů ve Francii, po té pár týdnů někde jinde – a tak to šlo celý rok. K tomu byly tu a tam i finanční odměny, a tak jsem si vůbec nežil špatně.

Pak však přišla první prohra. Začalo se šuškat, že celý úspěch byla jenom náhoda. Některým začalo vadit, že ve školní chodbě visí mé fotografie na kterých jsem ověnčený cenami a dokonce i některým profesorům, kteří by měli být na úspěch svého studenta hrdi, začalo vadit, že jsem za jediný rok zcestoval více než oni. Tenkrát jsem tomu všemu moc nerozuměl. Jediná reakce, která mě napadla bylo natočit znovu úspěšný film a všem dokázat, že to nebyla pouze náhoda.

Natočil jsem tedy druhý film – a víte co? Nebyl sice tak úspěšný jako ten první, ale opět sklízel ceny. A co více – díky tomuto filmu jsem byl přijat bez jakýchkoliv přijímacích zkoušek na prestižní Hollywoodskou filmovou školu (kam jsem později nenastoupil z finančních důvodů – což byla další životní lekce, po které jsem se rozhodl, že už nikdy nechci být chudý). Vztahy s okolím se však paradoxně zhoršili. A já v ten moment pochopil proč: obyčejná lidská závist.

I když jsem byl sklíčený, pořád jsem nerozuměl tomu, proč mi tolik lidí závidí. Nejsem extra nadaný, nejsem žádný génius, nejsem žádný talent. Pouze jsem svůj čas nemarnil v hospodách a snažil se naučit, jak film funguje, jak se vypráví filmovou řečí, jak zvládat filmové řemeslo. Byl jsem svému cíli oddaný a byl jsem přesvědčený, že jej dotáhnu do konce... Vždyť každý má právo udělat totéž! Každý se může rozhodnout, co udělá se svým časem, každý se může rozhodnout být oddaný cíli, který si vztyčil! Každý na téhle zemi má přeci právo na úspěch, pokud se dané věci oddá natolik, aby v ní zvítězil ať to trvá co to trvá! Jenomže brzy jsem pochopil, že takto bohužel svět nefunguje. Z nějakého důvodu většina lidí nechce takto přemýšlet. Je jednodušší závidět, než se namáhat. Je jednodušší pomlouvat, než pracovat. Je jednodušší nadávat, než hledat řešení. Přesto jsem si ale odnesl nejdůležitější lekci, které se držím celý život - a sice úspěch je možný, a to pro každého. Jenom považte: já, který byl vždy průměrný, který nikdy nic moc nedokázal, najednou v 18 letech zažíval mnoho úspěchu! Pochopil jsem, že to lze. Je jedno jak jste chytří nebo nadaní, je jedno, z jaké pocházíte rodiny. Jediné na čem záleží, je vaše odhodlání. A ještě jedné důležité věci – schopnosti odprostit se od okolí, od té věčně nikam nesměřující masy, která raději věnuje svůj čas závidění a pomlouvání, než konstruktivnímu postupování vpřed.

Věděl jsem tedy, že úspěch je možný. A tak jsem pokročil dále a začal studovat úspěšné lidi. Miloval jsem studium úspěšných lidí. Miloval jsem studovat co dělají jinak, jak jinak přemýšlí a miloval jsem jejich příběhy. Navíc jsem vždy věděl, že jednou budu jako jeden z nich. Je to jen otázka píle a času.

Pak přišel čas na trading. Na svém naprostém začátku jsem znal pár lidí, kteří se pokoušeli uspět stejně jako já. Nikomu to moc nešlo. A tak postupně všichni upadali. Zůstávali jsme pouze dva: já a Petr. A věděli jsme, že úspěch možný je, a že chceme vyhrát. A tak jsme začali znova, jako v jakékoliv jiné profesi. Studovali jsme úspěšné, ale i ty neúspěšné. Studovali jsme, proč jedni ztrácí a druzí vydělávají. Trvalo to roky. Začali jsme však vydělávat své první peníze. Nejdříve ne mnoho, ale pak více a více. A znovu začali pozorovat stejný efekt: nejprve ti, co začínali s námi, a co nám v kuse tvrdili, že úspěch v tradingu není možný, odvrátili od nás tvář když viděli, že to možné je. Přiznat že to možné je by totiž znamenalo přiznat jejich osobní prohru – a to by jejich ego nikdy nedovolilo. A tak tu byla zase ta lidská omezenost. Jenomže najednou jsme začali jezdit o pár tříd lepšími automobily a najednou ti stejní lidé začali telefonovat, zda-li by s námi nemohli na pivo a zda-li bychom jim neřekli to „naše tajemství“.

V ten moment už jsem definitivně pochopil. Svět se dělí na vyhrávající a prohrávající. Avšak pouze my sami si určujeme, zda-li budeme ti, co budou vyhrávat, nebo ti, co budou prohrávat.

Dnes se stýkám pouze s úspěšnými lidmi, protože vím, že tací již nemají za potřebí závidět a tvrdit, že úspěch není možný. Dnes se s Petrem stýkáme s úspěšnými lidmi také proto, že nám to pomáhá být ještě lepšími tradery a zároveň že všichni se můžeme vzájemně obohatit. A dnes daleko více než kdykoliv dříve vidím, co přesně jsou rozdíly mezi těmi, co vítězí a těmi, co permanentně prohrávají. Vidím ty rozdíly tak jasně, že často i na finančníkovi mohu už po pár příspěvcích „prorokovat“, zda-li má daný pisatel šanci na úspěch, či nikoliv (a těší mě, že stále mohu vidět dost těch, kteří tu šanci rozhodně mají). Přitom nejde o žádné tajemství.

Na začátku všeho je oddanost.

Každá cesta však něco stojí a tak se z oddanosti začne stávat frustrace, pokud nám už od počátku daná věc příliš nejde.

Pokud je však oddanost silnější a vítězí, pak „přebije“ frustraci a následuje výrazný posun vpřed. A pak další a další a další. Oddanost a pozitivismus totiž začne probouzet další pozitivní vlastnosti a vše se začne stávat lehčí a lehčí.

Pokud zvítězí frustrace, upadneme do negativismu a začnou se v nás probouzet negativní emoce. Začneme být neúspěšní, o to více negativní, o to více frustrovaní, pak začnou na povrch vyplouvat další negativní vlastnosti a už není cesty zpět.

Sami si můžeme zvolit, kterou stranu našeho já necháme zvítězit.

Většina lidí volí tu negativní stranu, protože je to jednodušší, protože už se nemusejí příliš namáhat, a protože mohou nadále říkat „já to věděl, že to není možné“. Upadnou tak zpět do svého šedivého, negativního života a budou se jím dále protloukat jak umějí, zatímco jiní si budou užívat. Navíc se vrátí ke „svým lidem“ a úspěšní se pro ně stanou špatní, protože jsou důkazem jejich vlastní neschopnosti.

Jenom pár má dost vnitřní disciplíny na to, aby zvolili tu pozitivní stranu. Bude jim to ještě nějaký čas trvat, ale pak pochopí, že existují v životě dimenze, o kterých nikdy netušili a které dělají tento život ještě úžasnějším. Začnou se setkávat s dalšími úspěšnými a budou si vzájemně obohacovat své životy, protože úspěšní už v sobě dokázali „pohřbít“ řadu negativních vlastností. Budou nad věcí i za vodou.

A takto bude svět pokračovat pořád dokola, co jen bude svět světem.

Vy, kteří jste se už nyní rozhodli být úspěšní, se na to dobře připravte a berte to s nadhledem a úsměvem.

Ti z vás, kteří se už nyní rozhodli být neúspěšní si přečtěte ještě následující:

„Udělal jsem maximum, říkají poražení. Vítěz to udělá bez keců“.

„Ti, co říkají že to nejde, by neměli stát v cestě těm, co ono nemožné konají“.

„Hledání výmluv je pohodlnější, než oddanost a pracovitost“.

A ještě něco:

Jistý slavný cyklista, jeho jméno všichni znáte, nejenom že opakovaně vítězil v závodech, ale zvítězil i tam, kde málokdo jiný – nad rakovinou. Vítězství je v našich hlavách a sami si určujeme, zda-li budeme vítězi nebo ne.

Ještě před pár desetiletími většina tvrdila, že létat je nemožné.

V pátek málokdo věřil, že je možné vyhrát hokej 8:2.

Ještě před pár desetiletími bylo klonování pouhou fikcí.

V první sérii Vyvolených zvítězil homosexuál, což téměř každý považoval v naší zemi za nemožné. Vladko byl odhodlanější více, než kdokoliv jiný.

Světový rekord ve sprintu na 100 metrů byl za posledních 100 let nesčetněkrát překonán, ačkoli po každém novém rekordu všichni tvrdili, že dále už jít nelze.

A zcela nakonec.....

Ještě před pár lety nikdy nikdo nevěřil, že z 10,000 USD je možné udělat více jak milion za jediný rok, a to bez nutnosti mít firmu, mít zaměstnance a mít nejprestižnější vysoké školy. Pak přišel Larry Williams a oficiálně to dokázal. Pak to dokázal po druhé a pak oficiálně dokázala otočit 10,000 USD do více jak 100,000 za jediný rok i jeho 16 letá dcera.... Přesto většina lidí stále tvrdí, že to nelze.

Je to jen ve vaší hlavě. Úspěch, nebo prohra. Pozitivní přístup rodí úspěch. Negativní přístup prohru. Je to jen na vás. Nikdo jiný to za vás neudělá.