Abych přispěl svou troškou do mlýna... Každou neděli kolem půlnoci čekám na článek jako malej Jarda. Když jsem si přečetl tenhle, tak moje myšlenky byly zhruba tyto: 1. Z toho se krakra po*ere 2. Petr mu sem tenhle článek postnul asi naschvál Ale musím říct, že v diskuzi se poměrně rychle odhalilo to, co jsem chtěl sám napsat. Inspirován tímto článkem https://vantagepointtrading.com/archives/17125 (poměrně dlouhý + zajímavá diskuze pod ním, snad povinné čtení pro všechny začátečníky i mírně pokročilé) zaujímám názor, který krakra částečně vystihl s italskou restaurací. Rozhovor s Andreasem přínosný hlavně pro ty, kteří směřují k vlastnímu fondu. Pro wannabe full time tradery důrazné připomenutí toho, jaká procenta jsou +- reálná. Ale troufnu si nesouhlasit s Andreasem v tom, že nad 20 % je cokoli téměř nereálné. On se na to nutně musí dívat optikou "začínal jsem s 35 mega" a tam se z hlediska market ceiling (viz článek) musí nutně stát, že těch 35 mega trh v rámci day tradingu není schopen unést. Co člověk, to názor. Andrease rozhodně obdivuji, ale pohybuje se v jiných dimenzích a dělá jiný trading, než na který se zaměřuje finacnik.

Super článek a podnětné rady. Něčím podobným se právě zabývám.

Bylo by zajímavé, kdyby každý kdo má s tímto nějaké zkušenosti napsal jednu "věc" (knihu/zvyk atp), která ho posunula kupředu nejvíce. Mě hodně pomohl Tomášovo server imotivator, který je dobrou osvětou. Člověk si uvědomí, že na tom "pozitivním myšlení" něco bude, že to není jen další new age blbost. Ze všeho nejvíce mi zatím pomohlo každodenní opakování mé "větičky", může to být cokoli (např. "jsem mladý úspěšný muž a jednou to někam dotáhnu") hodně záleží na formulaci, každému vyhovuje něco jiného. Někde jsem si to přečetl, odsoudil jsem to jako úplnou blbost, ale potom mi to nedalo, několik týdnů až měsíců jsem si to opakoval, až jsem tomu jednou prostě uvěřil a "přepl". Ze začátku jsem té větě vůbec nevěřil, ale dnes jsem o její pravdivosti naprosto přesvědčen. Princip je zkrátka v tom, vědět, co chci, formulovat to do krátké, úderné věty a opakovat to tak dlouho, až tomu věříte. Poté se cesta k tomu, co chcete, sama začne ukazovat a překážky, které na ní vidíte už nejsou tak složité jako předtím. Uvedu příklad: Studuji v zahraničí (Dánsko), program zaměřený na finance, součástí programu je povinná půlroční stáž. Naprostá většina mých spolužáků (jsem v mezinárodní třídě), chce dělat stáž v Dánsku (přestože moc nevládnou dánštinou). Všichni lidé z mé třídy už se jednou přemístili ze své domovské země a začali nový život. Tudíž by pro ně neměl být problém udělat to na půl roku znovu, že? A ejhle, když se jich ptám, proč nejdou do jiné země, odpovídají vyhýbavě. "Já chci zůstat v Dánsku, chci tu do budoucna žít" ale když jdeme víc do hloubky, tak je to vždy strach a lenost. Vždy. Jsou líní začít nový život znova, protože jednou za život se relokovali a to je pro ně taková meta, že na ní prostě ustrnuli. Chtěli by se naučit německy, ale do Německa na stáž nepůjdou, protože v Dánsku už mají zařízený život. Nebo mají prostě a jednoduše strach. Strach mají ti lidé, kterým někdo při přestěhování pomohl. Našel jim bydlení, práci, šel rok před nimi a prošlapal jim cestu. To samé s mým nejlepším kamarádem. Studuje IT. Nikdy v životě by ho nenapadlo jít studovat dál než za Prahu. Co se týče praktického života, je trochu nepoužitelný. Přemluvil jsem ho, aby šel do Dánska se mnou. Šel. Tady se ve všem zlepšil. Taky má před stáží, taky chtěl zůstat jedině v Dánsku, protože se prostě bál a nevěřil si. Jelikož ho znám dost dlouho, věděl jsem, že by chtěl do Německa. Ze začátku říkal, jak to nezvládne, vyjmenoval všechny možné problémy atd. Každý den jsem mluvil o výhodách relokace, opětovném překonání sebe sama, poskytl jsem pár racionálních důvodů a najednou chce na stáž mimo Dánsko a říká, že to zvládne. Trvalo to cca 3-4 týdny neustálého přemlouvání a neustálého opakování stejných argumentů. Prostě tomu uvěřil. Všechno bylo v jeho hlavě, musel to jen "přeprogramovat". Já půjdu kamkoli, kam mě vítr zavane. Protože si věřím, vím, že to zvládnu, dal jsem to jednou, dám to znova. Nic není nepřekonatelné. Když jsem šel sem (do DK), měl jsem plno pochyb, ale postupný přechod na pozitivní myšlení a uvěření "mé větě" vše změnil. Nyní žádné pochybnosti. Vše je možné. Jen to chce snahu a pevnou vůli. Ale takhle bych nemluvil, kdybych tomu co říkám předtím neuvěřil. Je to jako takový uroboros...