Psychologie úspěchu 4: zodpovědnost

Jeden často opomíjený, zanedbávaný a podceňovaný faktor má zcela zásadní vliv na úspěch v čemkoliv: je to schopnost plně přijmout zodpovědnost za vlastní činy.

Naše země je bohužel plná alibistů, což je jev, který velmi spolehlivě odvádí od snahy vychovávat národ k zodpovědnosti. Stačí se podívat kolem sebe: ať se stane cokoliv, nikdo za nic nemůže, zodpovědná osoba neznámá. Kdo může za útěk Krejčíře? Zodpovědná osoba neexistuje. Kdo může za vyplavená metra během povodní? Jak ukázaly závěry – překvapivě voda. Kdo je zodpovědný za obří zadluženost našeho státu? Samozřejmě nikdo – tedy alespoň podle našich politiků. Bohužel musím v rámci vlastního názoru konstatovat, že jsou Češi mistři alibismu. Jenomže jak jsem měl možnost vypozorovat, jedna z vlastností úspěšných lidí je zcela opačná: úspěšní lidé vždy plně berou za své činy naprostou zodpovědnost. Právě to je nutí vše co dělají dělat svědomitě a v rámci svého nejlepšího svědomí. A možná to je jeden z hlavních důvodů, proč jsou tak úspěšní.

Pojem „zodpovědnost“ je však trochu ošemetný, protože zatím co mnoho lidí se domnívá, že za své činy plnou zodpovědnost bere, velmi často si to jenom nalhává, nebo si význam pojmu „zodpovědnost“ dostatečně neuvědomuje. Co vlastně zodpovědnost znamená? Z mého pohledu je to schopnost zcela a bezmezně vykonat jakýkoliv čin s tím, že jsem si zcela vědom důsledků, který takový čin může přinést, a to jak pozitivních tak negativních, plus chápu, že za důsledky ať už budou jakékoliv mohu pouze a pouze jen já, já jsem jejich strůjcem a já jsem i připravený a ochotný veškeré důsledky a následky z takového činu plynoucí přijmout a nést.

Tolik teorie, bohužel praxe vypadá velmi odlišně a velmi často v ní rozpoznáte snílky od realistů a také ty, kteří mají předpoklady k úspěchu a kteří ne.

Začněme trochu z kraje – od vnímání ekonomické zodpovědnosti v osobním životě, skrze kterého se posuneme k odpovědnosti ve sféře profesního úspěchu a trhů.

Jedni moji přátelé, které mám velmi rád a kterých si velmi vážím, si nedávno vzali na hypotéku poměrně nákladný byt – tedy alespoň na jejich poměry. Byt stál kolem 4 milionů korun, úvěr byl na 20 let. Každý z páru v době úvěru bral měsíční výplatu kolem 30 000 korun.

Když se mnou tuto půjčku konzultovali, čekali ode mě rady a tipy ekonomického charakteru, byli však velmi překvapeni mou základní otázkou na tělo:

„Co když jeden z vás ztratí zaměstnání?“

Po této nečekané otázce nastala pauza ticha.

„Naše firma je velmi dobře zajetá a pokud vše půjde dobře, budu za půl roku povýšený“, dostal jsem odpověď od jednoho z páru.

„Na to jsem se neptal“, odpověděl jsem. Otázka zní: „co nastane, pokud jeden z vás ztratí zaměstnání? Budete schopni nadále splácet? Jak se to dotkne vašeho života a jak jej to ovlivní?“

Opět jsem dostal odpověď v podobě několika vyhýbavých odpovědí.

„Fajn“, chystal jsem se konečně poskytnout svou radu. „Pak je má rada zcela jednoznačná – zapomeňte na hypotéku, nebo si najděte byt alespoň o polovinu levnější“.

Pár zůstal v mírném šoku. Evidentně očekával radu jak ušetřit na úrocích, nikoliv doporučení, ať na svůj nový a vysněný byt zapomenou. Já ale z pouhých pěti minut rozhovoru věděl jedno zcela bezpečně – pár nebyl schopný přijmout plnou zodpovědnost za možné důsledky, které mohou v rámci zmíněné hypotéky nastat. Jak jsem to poznal? Zkrátka a dobře, jejich mysl se snažila vyhýbat reálným možnostem, pár neuvažoval a hlavně nechtěl uvažovat realisticky. Splnění „snu“ bylo silnější a tak šla veškerá zodpovědnost stranou. Pár nebyl v žádném případě schopen a ochoten přijmout zodpovědnost spojenou s vysokým finančním zatížením, ba dokonce nebyl ani ochoten do takovéto míry rozmýšlet.

Pokud si bereme hypotéku na 20 let, pak nikdy nepochopím, jak si můžeme myslet, že dalších 20 let vydrží stejné podmínky, v jakých si hypotéku bereme. Já osobně nevím ani co bude zítra, natož abych věděl, co bude za 20 let.

Po pouhém roce se v našem páru stal zásadní zvrat. Kamarád byl skutečně povýšený. Jenomže se jednalo o malou firmu, která byla závislá na pár klientech. Jeden z klientů se začal velmi opožďovat se zásadní platbou. To začalo dostávat firmu do nepříjemné situace, druhotné platební neschopnosti a nutnosti šetřit. Můj známý náhle dostával po 4 měsíce pouze poloviční plat.

Náhle byl finanční limit páru zcela nadoraz a začali velké osobní spory a problémy – jak už to v obvyklých situacích bývá. A to bylo teprve rok po získání hypotéky a nastěhování do nového bytu!

Jako by to však nebylo málo, dozvěděla se žena z tohoto páru, že je těhotná.

Náhle se začaly možné následky obří hypotéky projevovat v celém svém světle. Náhle se ukázalo v plném rozsahu, jak pár nebyl ani trochu schopný přijmout zodpovědnost plynoucí z takto veliké hypotéky – a to jak mentálně, tak finančně. O byt zatím nepřišli, ale jedno vám řeknu – těch dalších 19 let co mají spolu s obří hypotékou před sebou jim ani trochu nezávidím... Jednoho jsem si ale u páru v této situaci všimnul velmi zřetelně: oba vinili jeden druhého, oba vinili zaměstnavatele, který neplatil výplaty, vládu která toto dopustí a zákony, které jsou tak špatné. Vinili banku z nekřesťanských úroků a stavitele bytu z přemrštěné ceny. Vinili vše kolem, jenom ne sami sebe. Ani jeden z nich nedokázal férově a reálně přiznat: „chtěli jsme si splnit sen a hleděli jsme na něj s neochotou vidět jakákoliv rizika. Od samého začátku jsme nebyli ochotni přijmout za tento čin zodpovědnost, nechtěli jsme vidět, že by mohly nastat problémy... Jenomže nastaly. A sakramentsky velké.“

To je ale příběh, co? Vsadím se, že každý znáte kolem sebe alespoň jeden takový... Lidé jsou zkrátka nepoučitelní a raději vidí jenom to, co chtějí, aniž by byli ochotni podívat se na věci reálně a upřímně si odpovědět, zdali jsou ochotni a schopni nést zodpovědnost za ekonomický čin, který se právě snaží udělat.

U byznysu je to s odpovědností naprosto stejné, přistupme ale trochu dál.

Abyste si nemysleli, že jenom používám příklady kolem sebe, ani já před pár lety nebýval jiný.
Jak už jsem psal v předchozích dílech, jistý čas jsem se živil natáčením televizních reklam.

Když jsem s touto prací začínal, pracoval jsem pro renomovanou produkční společnost, měl relativně dost zakázek a garantovaný minimální plat kolem 18 000 korun měsíčně na pokrytí životních nákladů pro případ, že by mně zrovna produkční firma nesehnala daný měsíc žádnou zakázku. Na kluka ve věku 22 let velmi dobré, ba až luxusní podmínky.

Jenomže já chtěl víc. Chtěl jsem vlastní produkční společnost a tak mít možnost dosáhnout i na procenta z celkového rozpočtu zakázky (která často tvořila velmi slušné sumy). Proto jsem se rozhodnul založit s kamarádkou vlastní produkční společnost.

Z dnešního pohledu již vím, že to bylo rozhodnutí, během kterého jsem si ani zdaleka neuvědomoval, že existuje něco jako zodpovědnost a že než udělám jakýkoliv podobný krok, měl bych se sám sebe zeptat, co může nastat, zda-li jsem na takové situace připravený a dokážu-li je plně unést – s vlastní zodpovědností za ně. Byl jsem příliš mladý na to, abych věděl, že něco jako nutnost zodpovědnosti existuje, takže jsem žil v naději „ono to nějak dopadne“ a co více, tak nějak jsem „doufal“, že pokud něco nastane, vyřeší to ona moje společnice ve firmě – takže už od začátku jsem se snažil podvědomě přesouvat zodpovědnost na někoho druhého! A víte co? Také to celé „nějak“ dopadlo.

Příští rok a půl jsme neměli jedinou zakázku. Ano, čtete správně – nikoho jsme jako nová společnost bez referencí nezajímali, nikdo nám nechtěl dát žádnou práci a já měl velmi krušný rok života. Náhle jsem místo poměrně luxusních peněz měl jenom dluhy, jedl jsem jen nejlevnější jídla u číňanů a snažil se i šetřit s šampónem na hlavu, abych ho nemusel kupovat příliš často. V té době jsem pochopil, že si za vše můžu sám. Bylo to mé rozhodnutí, bylo třeba nést veškeré jeho následky. Nelitoval jsem jej ani na minutu (v pozdějších letech jsme dostali několik vysoce lukrativních zakázek), ale svou životní lekci o zodpovědnosti a nutnosti dívat se na věci realisticky jsem dostal poměrně tvrdou.

A nyní se konečně můžeme přesunout k trhům, kde mě zodpovědnost začínajícího obchodníka k vlastním penězům neustále i po těch letech fascinuje zcela stejně.

Osobně si myslím, že pokud chce někdo vydělat peníze a být bohatý (a tudíž úspěšný), základní předpoklad musí být, že nese nejenom zodpovědnost za své činy, ale hlavně za své vlastní peníze. Co to pro mě osobně znamená?

Tak především to, že než vrhnu své peníze do trhu (tj. začnu obchodovat), budu si plně vědom toho co dělám a nebudu v žádném případě chtít o své peníze přijít, tj. budu za ně cítit naprostou zodpovědnost. To tedy znamená, že se na obchodování dle své nejlepší vůle skutečně připravím – budu backtestovat, pilovat svůj obchodní systém, paper-tradovat, snažit se získávat zkušenosti pokročilých obchodníků a dělat vše proto, abych se v první řadě naučil jak své peníze chránit a tudíž být připraven přijmout za své obchodní činy takovou zodpovědnost, o které vím, že ji schopen přijmout jsem.

Jako bychom toto neustále neopakovali, jsem šokován tím, jaká je realita. Poměrně pravidelně dostávám dotazy na téma „poraďte mně, co mám dělat – všechny mé obchody jsou ztrátové“. Vždy tedy začnu od základu a to otázkou „o kolik se liší reálné obchody od těch backtestových, jaké parametry měl systém v backtestu, jakou největší sérii ztrát a jaký draw-down“. V 99,9% v tomto bodě debata končí. Ti, co ke mně chodí pro radu si totiž většinou nedali ani práci s tím, aby systém který se snaží obchodovat jakkoliv backtestovali nebo snad dokonce nejprve papírově trénovali!

Promiňte, ale pořád to nějak nechápu. Copak tito lidé nemuseli na pro své peníze tvrdě pracovat? Copak mají peněz dost a mohou si peníze dovolit rozhazovat? Copak nemají nic, co by si chtěli za ty peníze koupit, než je raději „hodit“ do trhu? Copak pro ně nemají peníze žádnou hodnotu?

Domnívám se, že normální, rozumný člověk přeci nemůže jen tak vzít své peníze a bez naprosté důvěry v to, co dělá, bez dostatku backtestů a trénování je „hodit“ do trhu zkušeným a profesionálním obchodníkům! Přesto se to děje dnes a denně a já jen němě zírám a vidím jedno – naprosto žádný pocit zodpovědnosti za své peníze a své činy!

Samozřejmě, takové chování má pak vždy stejný následující scénář: ze ztracených peněz jsou obviňováni brokeři, trhy, „manipulátoři trhu“ (jako by nějací existovali) a všichni kolem, kdo se jen namane. Nikdy z těchto ztrácejících ale nikdo neřekl: „jsem blázen, že jsem bez jediné předchozí zkušenosti, bez backtestů a trénování vrhnul do trhu své tvrdě vydřené peníze. Jsem blázen, že jsem nechtěl vidět následky, které díky tomu mohou přijít – a také přišly. Neměl jsem v sobě ani trochu zodpovědnosti, když jsem začal dělat to, co jsem začal.“

Co na to říci? DĚKUJI. Děkuji vám nezodpovědným, kteří se bez předchozích příprav, backtestů a pomalých krůčcích vpřed vrhnete do trhu. Vaše peníze pak totiž končí v kapsách nás, těch, kteří pochopili, že přijmout zodpovědnost za své obchody znamená vědět od A do Z co dělám a pořádně se na to také připravit.
Máte volbu, jak nahlížet na své činy.

Bez zodpovědnosti, s růžovými brýlemi. Občas to vyjde, ale jednou vás realita dostane.

S růžovými brýlemi, ale s dostatečnou zodpovědností na to, abyste byli ochotni zvážit veškeré situace, které mohou reálně nastat a tomu své činy přizpůsobit.

Nebo ještě raději, se zdravým skepticismem a nahlížení na věci nejprve z té horší stránky, přijetí zodpovědnosti k tomu, co může nejhoršího nastat a vymyslet co nejvíce mechanismů proto, aby se tyto nejhorší věci nestaly.

Pak totiž většinou dokážete to nehorší možné dostat pod kontrolu a přijít může už jen to lepší.

Poslední odstavec si přečtěte opakovaně, protože tak myslí úspěšní tradeři a úspěšní lidé.

Úspěch bez zodpovědnosti přichází málokdy. Jedině vy jste zodpovědní za své činy a za jejich následky. Vy sami svými činy tvoříte svou budoucnost.

Nejhorší věc, kterou můžete dělat, je obviňovat všechny kolem sebe, jenom ne sebe samotného. Protože tak přiznáváte, že nejste vlastní osobnost, že svůj život nemáte pevně v rukou svých vlastních, ale neustále ho podvědomě raději vkládáte do rukou někoho jiného, abyste za své činy nemuseli nést zodpovědnost.

Jenomže nikdo druhý nebude mít nikdy zájem na tom, abyste byli úspěšní nebo bohatí.

Takový zájem můžete mít jenom vy samotní.

A za takový zájem musíte přijmout plnou zodpovědnost.

A ještě něco: pokud existuje nějaká varianta toho nejhoršího, co může nastat, většinou taková nastane.Pokud hned v základu přijmete zodpovědnost za takovou možnost, pak se na ní pravděpodobně budete snažit už od začátku co nejvíce připravit a až skutečně nastane, budete ji mít dostatečně pod kontrolou na to, aby vás nepoložila na lopatky.

Mezitím lidé s růžovými brýlemi a bez špetky smyslu pro zodpovědnost už dávno na lopatkách budou. Opět a pořád dokola...