Psychologie úspěchu 12: proč milujeme složitosti

Během svého letitého pozorování jsem došel k poměrně jednoznačnému závěru, že lidé preferují složitosti před jednoduchostí. Pořekadlo „proč to tedy nedělá každý, když je to tak jednoduché...“ již delší dobu považuji za pouhou řečnickou frázi, neboť odpověď je v jádru jednoduchá: „jednoduché, ale funkční věci neděláme proto, protože lidé milují složitosti a komplikovanosti“.

Tomuto podivuhodném fenoménu jsem věnoval velmi mnoho času – vše začalo už před několika lety, kdy jsme začali pořádat naše první semináře. Již po krátké době jsem si všimnul, že dáte-li člověku jednoduchý, ale funkční způsob, jak vydělávat na burze (například náš systém FinWin), s tím, že očekáváte pouze nekomplikované následování pár pravidel, velmi brzy zjistíte, že daná osoba začne zdánlivě jednoduchou věc rozšiřovat do velmi komplikované, avšak již mnohem méně funkční podoby. Ještě více se setkávám s tímto fenoménem u naší strategie širokého IronCondora na trhu RUT, který vyučujeme na naší Opční akademii: prakticky vždy, když představíme pravidla o 4 řádcích, k jejichž následování stačí pár minut měsíčně a které v dané strategii dávají naprosto nejlepší výsledky, okamžitě už padají návrhy, jak si celou věc zkomplikovat a udělat složitější. Proč takto uvažujeme? Proč nejsme schopni přijmout jednoduchou myšlenku a jít jí efektivně využívat? Proč neustále musíme vymýšlet složitosti, které jsou mnohem méně efektivní – avšak přesto je následujeme raději? Myslím, že odpověď je velmi jednoduchá: je to naše vlastní ego.

Za posledních pár let jsem pochopil a naučil se, že překvapivě téměř naprosto každý člověk má o své inteligenci podstatně vyšší mínění, než jaká je realita. Jako by nám naše ego v každé situaci a v každý moment říkalo „ty jsi chytřejší, inteligentnější, ty máš navíc“. Nevidím na tom nic špatného, myslím, že je to součást lidské přirozenosti. Problém je však v tom, že pokud nám ego neustále „podsouvá“, že jsme chytřejší, lepší, inteligentnější a máme na víc, je pak pro nás podstatně složitější přijímat jednoduchá řešení.

Došel jsem k pozorování, že pokud člověku dáte jednoduché, ale funkční řešení, málo kdo takové přijme, neboť prakticky okamžitě začne ego „našeptávat“ jednu z následujících frází (resp. některé z nich podobných):

1) „Tohle není nic pro tebe. Ty máš vysoké IQ. Ty jsi VELMI chytrý. Máš kvalitní a vysoké vzdělání. Nesnižuj se k takovým banálnostem, jdi dělat něco adekvátního tvé velikosti.“

2) „Jestli tohle funguje samo o sobě takto jednoduché, ty to URČITĚ dokážeš udělat lepší. Ty jsi přeci lepší než takové jednoduchosti, ty dokážeš díky své velikosti a inteligenci takovou jednoduchost VYLEPŠIT.“

3) „Autoři udělali možná dobrý základ, ale NEJSOU tak chytří, jako já. Takže je jasné, že JÁ to musím udělat ještě mnohem lépe a dokonaleji“.

Poznáváte se? Jen se přiznejte. Nikdo není dokonalý a každému neustále pracuje ego – sám jsem zažil bezpočet situací, kdy jsem myslel, že jsem chytřejší a lepší než někteří moji učitelé, abych později s pokorou přiznal svůj veliký omyl.

Pokud naše ego funguje takovýmto stylem, jako že u většiny bohužel ano, je pak velmi náročné přijímat cokoliv, co vypadá příliš jednoduše.

Představte si například, že vlastníte finanční fond. Jste ředitel tohoto fondu, máte vysoké vzdělání a mnoho let jste studoval a četl snad každou knihu, která byla napsána o obchodování – samozřejmě pak ty nejvíce složité a vědecké knihy, protože takové jsou vašemu velkému mozku „adekvátní“. Přesto si váš fond vede velmi špatně, podobně jako většina fondů – takže se rozhodnete, že najmete dalšího portfolio-managera do svého fondu, který by měl situaci vylepšit.

Nyní si představte, že přijdou dva zájemci:

Prvním z nich je absolvent Harvardu, s titulem MBA, praxí u Merrill Lynch. Zná všechny ekonomické teorie, které si jen umíte představit, dokonce i takové, kterým vy nerozumíte. Ovládá tisíce cizích slov a z grafu dokáže vykouzlit takové konstrukce a hypotézy, že tomu sám nemůžete věřit. Rozumí velmi dobře věcem jako Elliotovy vlny či nejnovější hypotézy o správě portfolia, zná a ovládá každý indikátor, dělá dojem snad 50ti způsoby, jak managovat průběh obchodů.

Druhý kandidát nemá ani vzdělání a o trzích ví jenom to nejnutnější a v podstatě nejzákladnější. Přesto má něco, co první kandidát nemá: výpis za poslední 4 roky ukazující, že tento kandidát stabilně zhodnocuje účet o 25% za rok.

Zeptáte se ho tedy: „jak jste to udělal“?

A tento muž odpoví: „jednou měsíčně otevřu strategii IronCondor na akciovém Indexu“.

Vy: „to je vše?“

On: „Ano.“

Vy: „Kolik času se tedy denně trhům věnujete?“

On: „Asi minutu, abych své pozice překontroloval.“

Vy: „Umíte ještě něco?“

On: „To je vše, pane.“

Co bude pravděpodobně následovat? Jsem si velmi jistý, že s vysokou pravděpodobností by většina nechala kandidáta číslo 2 jít a najala kandidáta číslo 1. Proč? Protože váš fond je VELKÝ. Je to firma na úrovni, velká tak, jak vaše ego. Je to firma, která zaměstnává jen ty NEJLEPŠÍ. Stejně NEJLEPŠÍ, jako jste vy sám. Takže – muž číslo 1 je pro firmu rozhodně zajímavější volbou. Měli jste volbu: buďto přijmete zcela jednoduché řešení, na úrovni 1 minuty denně, ale s velmi slušnou pravděpodobností, že váš fond bude vydělávat 20-25% ročně. Nebo jste se mohli přiklonit ke složitějšímu řešení: mnoha komplikovaným metodám a teoriím, které sice zatím NEPROKÁZALY funkčnost, ale už pro svou složitost a komplexnost vám znějí velmi dobře (protože vaše ego má rádo komplexní a složité věci, může si tak neustále dokazovat svou velikost). Přeci: pokud muž s průměrnou inteligencí dokáže zhodnocovat ročně o 25%, co pak musí dokázat člověk takto vzdělaný a chytrý?

Ještě názornější příklady jsem zažil, když jsem dříve spoluvlastnil reklamní agenturu a účastnil se řady schůzek u klientů: téměř každá z těchto schůzek byla dokonalou demonstrací předhánění se v tom, kdo navrhne něco „chytřejšího“, „většího“, a „inteligentnějšího“. Pod tlakem vlastního ega mnohých z účastníků se tak jednoduchá řešení měnila do složitých konstrukcí, které byly ve finále jenom kompromisem mezi několika egy.

Myslím, že přesně takto svět funguje – díky lidskému egu je opakovaně opomíjen zdravý selský rozum a tak se vytváří podivné složitosti, kombinace a mutace, které mají nulový výsledek, ale utěší ego mnoha zúčastněných. Vídáme to denně: v politice, v naší práci, atd. Přitom jednoduchost se nejčastěji ukazuje jako nejsilnější a nejúčinnější řešení. Fráze „když je to tak jednoduché, proč to nedělá každý?“ je ve skutečnosti jenom alibi. Je to alibi proto, abychom si buďto mohli odůvodnit, proč se do dané věci vůbec nepouštět (vlastní pohodlnost a neschopnost činu), nebo abychom si mohli obhájit, proč jít dělat danou věc raději složitěji a potěšit tak vlastní ego (dokázat si, že na to máme, že my jsme chytřejší a víme víc).

Takže, pokud se budete chtít do čehokoliv pustit a během své cesty najdete řešení, které vypadá příliš jednoduše, položte si otázku, proč touto jednoduchou cesto nejdete: je to proto, protože máte reálný důkaz, že tato cesta nemůže fungovat, nebo proto, protože už jste tak navyklí na složitosti prokazující růst vlastní inteligence, že již nejste schopni jednoduchá řešení ani zkusit?

Chápu, že složitá řešení nejsou občas od věci, protože velmi přispívají k vlastnímu inteligenčnímu rozvoji. Je ale třeba si položit otázku:
Chci si touto věcí rozšířit své obzory, zvýšit svůj inteligenční růst, konfrontovat své IQ a dokázat si, že na to mám? Nebo chci prostě jen danou věcí vydělat peníze (apod.)?

Tyto otázky znějí banálně, ale často pomohu uvědomit si, proč se stále nemůžeme dopracovat ke svému cíli. Pamatuji například, že na naprostém začátku mně více bavilo studovat teorie trhů, než vydělávat – více se mně líbila myšlenka dokazovat si, kolik toho dokážu pochopit a nastudovat a analyzovat, než vydělat nějaký ten dolar!

Opět se tedy vracíme k tomu, co řekl známý obchodník „Ed Seykota“ a co jsem zde už psal několikrát:

„Každý dostane, co žádá.“

Kdo žádá důkaz o své velikosti, bude dostávat důkazy o své velikosti. Kdo chce být profitabilní trader, bude profitabilní trader.

Tento článek z tématu psychologie obchodování nemusíte chápat jako nějaký tip nebo radu, ale pouze jako mou vlastní úvahu, nad kterou není od věci trochu se zamyslet. Nechápejte jej také prosím jako nějaký útok na vaší osobnost – snažím se jen obecně hovořit o lidské přirozenosti. Není nic špatné na tom přiznat si, že my lidé mámě ve většině případů mnohem větší ego a větší mínění o sobě, než je vůbec zdrávo.