Psychologie úspěchu 10: uvolnění

Naši předkové nás učili: pokud chceš něčeho dosáhnout, tvrdě pracuj a snaž se. Samozřejmě, na tomto rčení je veliký kus pravdy. Možná to ale není jediná cesta, jak dosáhnout toho, co žádáme. Docela možná je tu ještě jeden způsob: udělejte si přesnou představu o tom, co chcete a pak už jen trpělivě vyčkávejte.

Jelikož jsem před řadou let zasvětil veliký kus svého života filmové režii, vždy mě velmi zajímaly humanitní obory, počínaje historií, uměním a konče filozofií. Během let jsem se pak čím dál tím více začal zajímat i o duchovní nauku a samozřejmě se od té doby snažím co nejvíce poznávat „mysterium života kolem nás“ na vlastní kůži. Dnešní zkušenost, kterou bych vám rád předal, je jedna z mých nejpozoruhodnějších a zároveň nejpřekvapivějších co se dosahování výsledků týče. Zároveň jsem docela silně přesvědčený, že po přečtení tohoto článku řada z vás sama zjistí, že podobné věci se dějí i v jejich životě a ostatní snad začnou mou dnešní metodu dosahování cílů praktikovat.

Tak tedy, vlastně to začalo už když mně bylo kolem 20 let a rozhodl jsem se stát se režisérem. To samo o sobě není vůbec snadné, vyžaduje to poměrně dlouhou a náročnou cestu a samozřejmě i v takovémto oboru je třeba začít od základu, to znamená, od postu asistenta režie.
Abyste tomu rozuměli, práce asistenta režie je organizačně nesmírně náročná a zodpovědná, takže šance nováčka dostat se k takovému postu, navíc bez jakýchkoliv zkušeností, je prakticky nulová. Přesto jsem se jednoho dne rozhodl do tohoto náročného boje pustit, sebral jsem všechny síly a pustil se do několikaměsíčního obcházení produkčních společností se svým chatrným CV a touhou proniknout do světa filmu.

První měsíc byl, jak už to tak bývá, nekonečně frustrující záležitostí. Samé sliby, žádné činy. Obvyklá fráze „zavoláme vám“ a „určitě se ozveme“ (dodnes na to čekám). A samozřejmě nekonečné „bohužel, přijďte, až budete mít něco za sebou“. Bohužel se situace nezlepšila ani druhý měsíc, kdy mně ke všemu začínaly docházet peníze (nic jiného jsem nedělal, než každý den chodil po produkčních kancelářích) a třetí měsíc vše kulminovalo vztekem, bezmocí a nekonečnou frustrací: měl jsem absolutní pocit, že to nedokážu. Výsledek? NIC. Byl jsem bez práce, zničený a bezmocný. Nevěděl jsem co dělat a tak jsem se rozhodl odpočinout si. Odjel jsem ke kamarádovi do Liberce a dva měsíce u něho nedělal nic, jenom jsme celé dny leželi a koukali na filmy.

Abych to zkrátil: po dvou měsících došly i mé poslední úspory a tak bylo nutné skutečně již začít něco dělat. Nebylo nazbyt – rozhodl jsem se, že si najdu práci, prozatím mimo filmový obor. Smířil jsem se dočasně s nejhorším, samozřejmě další boj měl následovat po našetření alespoň nějakých finančních prostředků. Už jsem začal psát nové CV, promýšlet, koho tentokrát oslovím, když v ten moment – jak už to bývá – zazvonil telefon. Byla to jedna menší produkce, pro kterou jsem kdysi dělal na jedné zakázce práci „posledního přicmrndávače a nosiče kávy“ a z čista jasna přišla s nabídkou, o které se vám může jenom snít: práci asistenta režie na celovečerním AMERICKÉM filmu. Jednalo se o začínajícího režiséra, který chtěl mít kolem sebe především lidi plné entusiasmu - a tak jsem tu práci dostal.

Když tato náročná zakázka skončila, začal jsem poprvé velmi přemýšlet o tom, jak je to zvláštní, že když se velmi snažíte, nic se vám nedaří a jen co se trochu uvolníte, vše náhle přijde samo. Rozhodl jsem se tedy tento nový poznatek znovu „otestovat“. Na řadu přišla již po pár měsících fáze, kdy bylo načase pokusit se protlačit do filmové branže jako režisér reklam; znovu jsem tedy dal dohromady nové podklady, připravil několik videokazet s ukázkovými pracemi a začal tentokrát trochu jinak. Obeslal jsem všechny, které jsem jenom mohl a poté se rozhodl nědělat již nic a nechat jen síly samy působit. Byla to neuvěřitelná zkušenost: za zhruba dva týdny (nebo tak nějak, již si přesně nepamatuji), jsem dostal svoji první zakázku. Byla sice velmi malá, téměř nepodstatná – ale byla! A tak jsem v té době poprvé dostal velmi zajímavou lekci, o které jsem přemýšlel dalších několik let: skutečně k nám přicházejí vysněné věci snadněji v celkovém stavu uvolnění, než ve stavu napětí?

Následující roky nebyly snadné. Měl jsem řadu měsíců jako na horské dráze: jednou jsem vydělal veliký balík peněz na nějaké zahraniční reklamě, jindy zase dlouhé měsíce nemohl zavadit o práci. Bylo to velmi vyčerpávající a o stavu uvolnění se rozhodně mluvit nedalo, proto jsem neměl příliš náladu na duchovní záležitosti a raději jsem přemýšlel, jak se lépe finančně zabezpečit. Samozřejmě, postupně toto vše začalo vést k tradingu, u kterého jsem nakonec zůstal a který bych již nikdy neměnil – přiznávám, že mě nakonec baví ještě více než film. A zároveň v momentě mé finanční stabilizace a finančního rozvoje konečně přišel opět čas pokračovat v načatých duchovních poznáních.

Pokračující lekce na téma „dosahování věcí v naprostém uvolnění“ začalo nabírat v tradingu zcela nové rozměry. Trading je ve své podstatě činnost, která vás neustále nutí přemýšlet o svých silných a slabých stránkách a tak velmi významně přispívá k vlastnímu sebepoznání. Trading sám o sobě tedy začíná být v určitém bodě duchovní cestou a pro nutnost překonávání řady drobných překážek je tedy opět ideálním způsobem, jak si vyzkoušet, zdali k vám skutečně věci nejlépe přicházejí v naprostém uvolnění.

Podobných „testů“ jsem záhy musel během kariéry tradingu absolvovat bezpočet, avšak na některé se pamatuji úplně nejvíce a dodnes mě nejvíce překvapují. Samozřejmě, opět mě všechny tyto zkušenosti utvrdily v jediném: stav uvolnění je skutečně pro dosahování cílů ideální. Zde opět pár příkladů.

Tak například, v průběhu času jsem začal toužit po tom, abych poznal více dalších profesionálních obchodníků. Chtěl jsem poznat převážně obchodníky, co obchodují s milionovými účty a co jsou skutečně velmi daleko. To samo o sobě v době, kdy jsem na toto pomyslel, znělo jako zhola nemožné – obzvláště zde, v České republice. Přesto toto byl jeden z momentů, kdy jsem se rozhodl otestovat možnost dosahování cílů ze stavu uvolnění: v té době jsem si pro sebe vytyčil toto jako cíl, avšak s tím, že nebudu na něm výrazněji pracovat, pouze budu citlivě vnímat jakékoliv příležitosti, které by mohly šanci setkat se s full-time profesionálními obchodníky se potkat.

Nepopírám, že to celé zabralo nějaký čas. Konkrétně celé dlouhé dva roky. Avšak po dvou letech jsem náhle byl v USA a zde se střetával ne s jedním, nebo dvěma, ale celou řadou profesionálních obchodníků! Tenkrát jsem se opět utvrdil, že dosahovat cíle jde za určitých podmínek i bez nutnosti na věci „tlačit“ a silou je „nutit“, aby se staly. Byl to moment, kdy jsem si naprosto uvědomil, že skutečně daleko spíše k nám přijdou věci ze stavu uvolnění, ve stavu absolutního vnímání a otevření a s nutnou dávkou trpělivosti, než ze stavu „tlačení“ věcí a přílišného snažení.

Od té doby jsem začal metodu dosahování dílčích cílů ve stavu uvolnění používat čím dál tím více. Tak například, jenom o rok později bylo „vyslyšeno“ mé přání a profesionální obchodníci, které jsem potkal v USA, mně prozradili své nejtajnější a nejprofitabilnější techniky. Nikdy jsem přitom na nic podobného netlačil a už vůbec se neprosil – jen jsem v uvolnění čekal na moment, až situace sama přijde. Zcela poslední zkušenost jsem pak zažil minulý týden, kdy jsem během svého týdenního pobytu ve Švýcarsku „vyslal“ myšlenku, že by bylo zajímavé vidět backtestové výsledky různých přístupů obchodování opční strategie Straddle/Strangle – a jaké mě čekalo po mém návratu překvapení, když jedna z prvních věcí, kterou mně Petr šel ukázat, byly již hotové výsledky toho, o čem jsem právě přemýšlel! A podobných příkladů jsem za posledních pár let zažil skutečně bezpočet...

Samozřejmě, už v tomto bodě slyším pragmatiky a skeptiky, jak říkají: „to byla jen náhoda“, atd., atd. Možná. Ovšem i v tomto bodě jsem došel ve svém životě k zajímavému pozorování:

V naší mysli si nevytváříme pouze naše cíle a naši budoucnost, ale také cestu, jak k ní dojdeme.

Dovolte mně opět napsat, co mám na mysli. Jedna má kamarádka – apropo, velmi úspěšná full-time obchodnice, patří k lidem, kteří žijí přesně takový život, jaký si představují ostatní (cestování, golf, klid a pohoda, žádné finanční nedostatky...). Jana je duchovně velmi silně založený člověk a potkal jsem se s ní poprvé již déle než před rokem na jednom z našich seminářů – postupem času se z nás stali přátelé. Na Janě mně vždy fascinovalo, s jakou nekomplikovaností a jednoduchostí nechává k sobě přicházet vše, co si jen v hlavě vytvořila. Je to jeden z mála lidí, který mě velmi pozitivně ovlivnil a ukázal nové duchovní cesty, neboť mnoha drobnými podněty vás zkrátka a dobře nutí k přemýšlení. Má zkušnost s touto osobou (kterou by mnozí považovali za nenormální a já ji považuji naopak za jednu z velmi mála normálních lidí, které znám) mě přivedla k velmi důležitému poznání: její cíle se dosahují jednodušeji, protože si zkrátka sama definovala cestu, jakou bude své cíle dosahovat. Zkrátka a dobře, zdá se, že skutečně i cestu si můžeme definovat již předem v naší mysli – ne pouze cíl.

Většina lidí si definuje ve své hlavě způsob dosahování svých cílů skrze tvrdou práci, dřinu, snahu. Není divu, takto jsme k tomu byli vždy naučeni. Proto začínají být skeptičtí, když slyší, že někdo dosahuje stejných výsledků v neporovnatelně větší pohodě, klidu a uvolnění. Celý rozdíl je ale v tom, že ta druhá skupina si sama tento způsob dosahování cílů takto vybrala. Protože, ač tomu nyní ještě mnozí zřejmě neuvěří, zdá se, že život je daleko flexibilnější a kreativnější, než se vůbec zdá: svět a věci kolem nás totiž nefungují tak, jak nám to druzí říkají a jak nás to druzí naučili, ale tak, jak si je sami nadefinujeme a jak se sami rozhodneme, že mají fungovat! Nemám tím samozřejmě na mysli žádné sci-fi jako porušování gravitace a levitování, ale mám tím na mysli to, že svůj vlastní život a každý krok v něm, každý proces a celé své okolí si zkrátka a dobře rozhodujeme sami – ať se nám to zdá, nebo ne. Myslím, že takové zjištění je osvobozující pro každého, kdo si je ochoten toto připustit, přijmout a zároveň se dokáže osvobodit od okolí a obecně zažitých dogmat a konvencí (škoda, že jen tak málo lidí to dokáže)!

Abych však celý dnešní článek přeci jenom uzavřel trochu při zemi, musím se zcela na závěr podělit s ještě jednou zkušeností: ať už se rozhodnete nechat přicházet k sobě své cíle skrze naprosté uvolnění (velmi příjemný a zdravotně nezávadný způsob, který vyžaduje mnoho trpělivosti), nebo skrze tvrdou dřinu a nesutálé „postrkování“ věcí (způsob, jak se dnes věci dělají a jak je dnes také vyžaduje a nutí dělat tlak společnosti, s důsledkem mnoha zdravotních, vztahových a lidských komplikací), tak i tak musíte v určitých fázích očekávat odpor. Jinými slovy, zdá se, že ani jedna varianta tak úplně bez práce a bez určitých „zádrhelů“ nikdy nebude. Proč? To ještě nevím, snažím se na to pro sebe také odpovědět. Avšak bezpečně už dnes vím, že i překážky a odpor se daleko snadněji zvládají ve stavu uvolnění. Dají se totiž opět překonat trpělivostí a uvolněností – tj. není nutné za každou cenu vydávat příliš další extra síly a energie, snad pouze v podobě více trpělivosti – a daná věc k vám stejně většinou nakonec přijde. Pouze nezapomeňte, že až k vám přijde, stejně budete muset zapojit mozek a vrhnout se do práce, abyste celou věc patřičně zpracovali do podoby, kdy bude užitečná ve váš vlastní prospěch. Jakékoliv životní nástroje k nám dokáží přijít ve stavu nenuceného uvolnění, avšak stejně každý nástroj nakonec potřebuje trochu snahy, aby začal být více, než jen nástrojem. Samozřejmě tím myslím to, že i například peníze jsou svým způsobem jen a jen nástrojem...

P.S.

Při zpětném čtení tohoto článku z tématického seriálu psychologie obchodování si uvědomuji ještě jednu důležitou věc: dělat věci v naprostém uvolnění a nechat je k sobě nenuceně přicházet není možné ve stavu permanentního negativismu. Bohužel musím zároveň konstatovat, že permanentní negativismus je stále velmi rozšířenou nemocí v naší zemi.