Psychologie obchodování 21: o úspěchu (1)

Dnes bych rád využil pondělní článek na téma psychologie obchodování k povídání z trochu jiného soudku, avšak doufám, že pro mnohé začínající tradery přínosného. Následující řádky prosím berte jako mé esence úvah, podnětů a zkušeností na téma úspěchu – v tradingu, businesse nebo čemkoliv jiném a další debata na toto téma je rozhodně vítána.

Úspěch. Magické slovo, po kterém prahne mnoho z nás. Úspěch znamená všechno možné i nemožné – uznání, peníze, samostatnost, svobodu. Každý za slovem úspěch vidí něco jiného a pro každého slovo úspěch představuje jiné dimenze. Žene se za ním mnoho z nás, ale jenom málo kdo má štěstí, že toto magické slovo dožene a implementuje jako součást života. A i když se to už podaří, ještě není zdaleka vyhráno: úspěch za každou cenu nemusí být ještě úspěch jak jsme si představovali a navíc nás nemusí takový úspěch udělat šťastnými. Pojďme si však zkusit položit otázku: proč je dosažení úspěchu tak těžké? A proč je to tak těžké v tradingu, byť vydělávat peníze v trzích může být ve své podstatě velmi snadné a jednoduché?

Příčina může být jediná – a tou je myšlení. Už jste to slyšeli a četli mnohokrát – naše myšlení formuje naší realitu; jsou to naše myšlenky, které uvádějí v chod náš vlastní svět a stojí za úspěchy nebo neúspěchy prakticky ve všem, do čeho se jen pustíme. Tato slova vám myslím potvrdí každý, kdo kdy uspěl v životě v čemkoliv. Přesto jsou tato slova mnohokrát špatně interpretována a jejich váha není brána tak seriózně, jak je pro úspěch třeba.

Základem teze „úspěch=myšlení“ je skutečnost, že naše myšlení většinou není uzpůsobeno úspěchu. Jinými slovy, drtivá většina z nás se narodila v podmínkách, které nás většinou vychovávaly k takovému vzoru myšlení, jaké nás k úspěchu nedovede. Ano, čtete správně – klíčové je zde slovo vzor.

Myšlení a smýšlení a všem kolem nás není něco, s čím bychom se již narodili. Myšlení a smýšlení je něco, co se od ranného dětství formuje v nás, a to velmi zásadně. V momentě kdy se narodíme, naše myšlení a smýšlení je jedním slovem žádné. Můžeme si představit, že novorozencův mozek je počítač, který má zcela „čistý“ software uvnitř. Novorozence však začne pomalu růst, měnit se z novorozence na batole, na kloučka, na školáka, na puberťáka, na studenta a nakonec na dospělého člověka. A jak novorozenec roste a celá jeho postava a organismy se formují, formuje se jeho myšlení a smýšlení. Jeho mozek už není „čistý“, jeho mozek se začíná naplňovat mnoha informacemi a ty nadále ovlivňují celý jeho svět. A právě kvalita a základ informací, které jeho mozek dostává, začne řídit celý běh jeho chování – začne vytvářet jeho vlastní vzor chování. Ve skutečnosti pak celá řada vzorů chování – automatického smýšlení a reagování v rámci tisíce maličkostí i zcela zásadních věcech.

Možná si myslíte, že člověk je tvor spontánní. To je však zdání velmi vzdálené pravdě. Člověk je ve skutečnosti tvor, jehož chování je řízeno jeho podvědomím. Podvědomí je vlastně určitý „program“, který se v mozku vyvíjí celý život a který řídí podstatnou část naší činnosti. Mozek má v sobě mnoho programů, avšak ty, které jsou mu vštěpovány nejčastěji a s největší frekvencí jsou ty, které pak přebírají nadvládu nad naším chování a přetvářejí se v konkrétní vzory chování a vzory smýšlení.

Jedním z příkladů může být například skutečnost, že jsme již jako malí učeni chodit na toaletu v případě potřeby. Takovouto věc všichni považujeme za samozřejmost, avšak v momentě, kdy jsme se narodili, náš mozek tuto samozřejmost neobsahoval. Tato samozřejmost musela být do našeho mozku vštípena s takovou intenzitou a frekvencí, aby se z ní stal automatický vzor chování (a potažmo i smýšlení, neboť právě naše smýšlení = naše chování). Proto nám naši rodiče opakovali několikrát denně, abychom v případě potřeby chodili na toaletu. Ba co více, pokud jsme tak nečinili, pak nás za to trestali nebo kárali. Dokonce i ve školce nás vychovatelky kolikrát před ostatními „ztrapňovaly“, pokud jsme svou „potřebu“ vykonali bez toho, aniž bychom šli na toaletu. Tlak a intenzita na utvoření příslušného vzoru chování byl tak silný, že jej postupem času náš mozek převzal jako jednu z absolutních priorit. Vzniknul tedy konkrétní vzor chování, o kterém dnes ani nepochybujeme a vůbec nás nenapadne, že jsme se ve skutečnosti s takovým vzorem nenarodili, a že byl vytvořen „z ničeho“.

Vzor chování s názvem „chodit na toaletu“ je tedy jeden z těch, které považujeme za samozřejmé a je pro náš život celkově neškodný – ba naopak. Jenomže se nejedná zdaleka o jediný vzor, který nám byl do hlavy vštípen a na základě kterého bylo zformováno naše budoucí chování. Záhy totiž přišla celá řada dalších vzorů a mezi nimi i ten nejzásadnější ze všech – pracovat pro peníze.

Pokud si položíte upřímnou otázku, zdali je nutné, aby člověk chodil do práce a pracoval pro to, aby vydělával peníze, naprosto bez váhání odpovíte, že ano. Dokonce to povíte tak samozřejmě, že o tom v daný moment vůbec nepřemýšlíte – ono ANO z vás vypadne tak samozřejmě, jako byste měli pocit, že jste se právě s tímto „ano“ již narodili. Ve skutečnosti však opět neděláte nic jiného, než že interpretujete „program“, který vám byl do hlavy vštěpován ještě déle a ještě markantněji, než program „chození na toaletu“. Pracovat pro peníze je totiž základem nejenom fungování celé ekonomiky, ale převážně fungování státu – z čeho by byl stát živen, kdybychom my všichni nepracovali a neodevzdávali mu desátky? Tlak na vytvoření vzoru myšlení „práce-odměna-práce“ tedy už odmalička přichází ze strany rodiny, školy, státu, celého okolí a vlastně odevšad, kam se jen podíváme. Tlak na tento vzor myšlení je naprosto ze všech nejsilnější a je v nás tak silně zarytý, jako skutečnost, že v případě potřeby musíme chodit na toaletu. Nebudeme se nyní do hloubky zaobírat tím, zda-li je tento vzor špatný nebo dobrý. Osobně jsem toho názoru, že bez existence tohoto vzoru chování bychom my ostatní, tradeři, neměli na kom vydělávat a společenství i ekonomika by přestaly fungovat. Bez tohoto vzoru by nemohlo být zdarma školství ani zdravotnictví. Přesto však zůstává skutečností, že kdyby neexistoval nikdo, kdo by se z tohoto vzoru dokázal vymanit, neexistovali by na tomto světě ani milionáři a multimilionáři. Takže je jasné, že vzor chování „práce-odměna-práce“ je důležitý k tomu, aby planeta fungovala jako doposud, tedy je důležitý pro společenství. Otázka však je, zda-li je tento vzor chování důležitý a převážně pak efektivní pro jedince. A právě v tomto bodě mnozí mohou začít nacházet skutečné jádro pudla: vzor myšlení „práce-odměna-práce“ se nám zdá natolik samozřejmý, že jsme o jeho efektivnosti nikdy nepochybovali a nezkusili si položit si otázku, zda-li by neexistovali pro nás jako pro individuality jiné, lepší a efektivnější vzory myšlení. (Všiměte si, že říkám myšlení, nikoliv řešení. Řešení jak naplňovat své sny bez vzoru "práce-odměna-práce" zajisté existují, ale nikdy se nedostaví bez změny vzoru myšlení - což je něco, co je často ignorováno, a proto se většině najít lepší řešení nikdy nepodaří). Skutečnost je dokonce taková, že od našeho širokého okolí není ani žádáno, abychom si podobné otázky kladli – většinou vám okolí bude okamžitě oponovat odpověďmi typu „žij jako každý jiný a budeš dobrý člověk“, nebo „já si to tak nevymyslel – ale víš o něčem jiném?“. Takové reakce okolí jsou přirozené, neboť i jejich programy „práce-odměna-práce“ jsou natolik hluboce zakořeněny, že odmítají jakoukoliv myšlenku na možnost, že by věci mohly být jinak. Je to totéž, jako kdybyste se někoho ptali: „je správné chodit na toaletu, když mám potřebu?“

Přesto na této planetě existuje slušná řádka jedinců, kteří se rozhodli za otázkou „je pro mě vzor chování „práce-odměna-práce“ dostatečně efektivní?“ zaobírat hlouběji a začali velmi často přicházet k překvapivým závěrům: stávající vzor chování je efektivní pro stát a společnost jako celek, nikoliv však pro mě samotného! A tak tito jedinci položili ve svém myšlení základ něčemu, čemu se říká „myslet mimo rámec“ (v angličtině „thinking out of box“) a tím si začít pokládat základní kameny novým možnostem, vedoucích k řešení, jak dosáhnout požadovaných cílů bez nutnosti vzoru "práce-odměna-práce".

Myšlení mimo rámec je stav, ve kterém se dopracujeme k jasnému přesvědčení, že mé současné myšlení není naprogramováno dostatečně efektivně vůči mým potřebám, přáním a touhám a zároveň stavu, kdy logicky začínám myslet naprosto jinak než většina, neboť se postavím proti nejzarytějším konvencím myšlení. Nedělejte si však iluzi, že dojít k takovému stavu je snadné. Ba naopak, je to velmi náročné. Program „práce-odměna-práce“ je v nás zaryt natolik hluboce, že nejenom že nechceme přemýšlet o jeho efektivitě, ale ještě spíše nechceme přemýšlet o jiných řešeních (to by mohlo znamenat příliš mnoho náhlých komplikací ale i přílišné postavení se proti konvencím). Ba co hůře, program je v nás tolik zakořeněný, že ani nepřemýšlíme o našich skutečných niterných potřebách a přáních do té míry, abychom byli ochotni a schopni přiznat, že myšlení „práce-odměna-práce“ nás k nim většinou nedovede. Tím bychom totiž velmi často museli přiznat prohru – prohru toho, že o čem jsme si dosud mysleli že děláme správně, bylo ve skutečnosti špatně.
Co myslíte, kolik lidí sní o tom, že bude jezdit v luxusním automobilu, žít v hezkém a útulném domku a jezdit na celou zimu do Karibiku? Vsadím se, že obdobné myšlenky a přání by se našla v každém z nás. Co se ale stane, když vám řeknu, že vzorem chování „práce-odměna-práce“ se k takovému cíli nikdy nedopracujete? Pak mě většina začne přesvědčovat, že jsou slušní lidé, a že poctivou a tvrdou prací se mnoho jiných ke svým cílům dopracovalo (nad čím se však už jiný nezamyslí je skutečnost, zda-li za úspěchem těchto jedinců stojí skutečně jen tvrdá a poctivá práce). Jiná skupina lidí naopak již na své sny a touhy zcela rezignovala, neboť pochopila, že skutečně vzor „práce-odměna-práce“ k blahobytu nevede a tato skupina mě bude zase přesvědčovat, že dnešní doba přeje jenom lotrům a gaunerům, nikoliv slušným lidem. Na tom je samozřejmě kousek pravdy, avšak toto je cesta, o které já mluvit nechci a se kterou já nesouhlasím. Takže, jedna skupina žije v iluzích, že se stávajícím vzorem chování skutečně zbohatnout mohou (většinu této skupiny tvoří různí manageři, kteří možná spadají do větší platové třídy, ale jejich výdělky, adekvátně progresivně zdaněné, nevyvažují stále adekvátní fakt, že na ně pracují 12 hodin denně a 6 dní v týdnu), druhá skupina je již iluzí zbavena a žije v předsudcích, že zbohatnout slušnou cestou nelze. Ani jedna z těchto skupin však v drtivé většině nemyslí mimo rámec a nesnaží se jakkoliv přemýšlet o tom, nakolik může být překážkou jejich současný vzor myšlení. Takový krok je silné sousto. Takový krok nese řadu úskalí. Znamená přiznat, že vše, co jsme dělali doposud, jsme docela možná dělali v rámci našich cílů špatně. Znamená přiznat, že z pohledu dosahování určitých cílů jedná špatně drtivá většina všech kolem nás – a to je něco, co si člověk vůbec nechce připustit do hlavy. Vždy je z mnoha důvodů pohodlnější „splynout s davem“, než si postavit hlavu proti němu. Ale zamysleme se na chvíli: proč nám nejúspěšnější lidé na této planetě připadají výstřední? Proč je považujeme za arogantní? Proč jsou to nespoutané individuality a skutečné osobnosti? Odpověď je jednoduchá: svým myšlení se totálně postavili proti myšlení davu, čímž se stali pro dav kontroverzními, výstředními, diskutovanými a hlavně úspěšnými. Začali totiž myslet proti zažitým pravidlům tohoto světa, společnosti a výchovy všech z nás. Postavili se i proti tak pevně a samozřejmě zarytým pravidlům, jako je „práce-odměna-práce“, což je pro mnohé totéž, jako postavit se proti pravidlu „v případě potřeby musím jít na toaletu“. Být úspěšný proto není snadné: budete se setkávat s údivem, ale také s velikým neporozuměním. Budete svým způsobem arogantní, protože myšlení „práce-odměna-práce“ vám od jistého bodu připadat nesmyslné, hloupé a zbytečné. Tím se budete chtě-nechtě povyšovat nad dav a stávat se pro ostatní arogantními. Budete však žít jiný život, než většina všech kolem vás. Svým způsobem je dokázat se vymanit „mimo rámec“ a začít uvažovat zcela mimo něj něco jako Matrix: pochopíte jiné, nové principy, které daleko efektivněji vedou k dosažení něčeho, co žádáte. Zároveň budete zbaveni mnoha iluzí a dostanete se do svým způsobem jisté izolace – neboť většina bude vždy (dobrovolně) žít v Matrixu. Život mimo Matrix není lepší ani horší: je zkrátka a dobře jiný a na to je třeba se připavit. Co je však ale ještě důležitější - jakákoliv nová řešení neleží uvnitř Matrixu, ale vně. Leží mimo rámec. A dostat se mimo rámec můžeme jen změnou myšlení.

To ale trochu předbíhám. V tuto chvíli jsem chtěl několik dílů seriálu na téma „úspěch“ otevřít zamyšlením se nad tím, že náš mozek reaguje a smýšlí na základě hluboce zarytých vzorů. Některé vzory, jako ten „práce-odměna-práce“ jsou zakořeněny tak příliš hluboce, že jejich změna je extrémně náročné sousto (důkazem může být třeba už i fakt, že pokud si položíte otázku „je tento vzor správný?“ tak okamžitě začnete odpovídat frázemi typu „ano, musím přeci živit rodinu, mám nějakou zodpovědnost, musím za něco jíst a bydet atd... – to vše jsou důsledky hloubky zarytosti tohoto myšlení). Změnit takovýto vzor, ke kterému patří i přílišná závislost na penězích vyžaduje snahu začít se přesouvat mimo rámec a začít své myšlení vystavovat abstraktnější formě, pouštění se do nových a neprobádaných oblastí (což je něco, co evokuje nejistotu a nejistota je něco, s čím se člověk již od přírody nerad vypořádává). Přesto, změnit takovéto myšlení může znamenat nevídaný posun k úspěchu, neboť začít smýšlet mimo rámec znamená i možnost začít vidět nová řešení. Všichni úspěšní to vědí. Pokud jste kdy četli knihy úspěšných, všimněte si, že nikdy vám nepsali „mé tajemství je v mé geniální formuli uspořádání společnosti“ ani „mé tajemství je v mém ultra-tajném triku jak jednat s lidmi“. Většina úspěšných vám vždy dokola a dokola bude říkat, že to bylo jejich myšlení, které je posunulo do jiné, další sféry. Snadno se to řekne, nesnadno vykonává. Ale je to tak v pořádku. Kdyby to bylo snadné, společnost v dnešní formě by neexistovala a bohatí by neměli na kom vydělávat. To už je ale jiná věc. O myšlení mimo rámec budeme pokračovat v příštím díle.