Psychologie úspěchu 4: jdeme tam, kam hledíme

Neustále mě nestačí fascinovat jedna lidská vlastnost, kterou poslední dobou vídám stále častěji: hledět jediným směrem – zpět. Jaké to bylo za komunistů. Co dříve bylo jinak než dnes. Co se každému na osobní úrovni povedlo/nepovedlo v minulosti. Lidé milují žít minulostí. Jak pak ale chtějí vytvářet budoucnost? Jdeme tam, kam hledíme. Pokud hledíme vzad, nikdy přeci nemůžeme jít vpřed.

Již jsem na tomto serveru několikrát psal, že miluji studovat úspěšné lidi. A vím moc dobře, že nejsem sám – je nás zde mnohem více, což je velice dobře. Jedna z vlastností, které jsem si již brzy začal u úspěšných lidí všímat, byla jejich schopnost neustále hledět vpřed. Nemyslím tím však vznášení se v oblacích a linkování si přerůžovělé budoucnosti. Myslím tím schopnost pragmaticky stanovit svoji budoucnost a tímto směrem jako jediným hledět.

Možná to zní jako „samozřejmost“, ale stále se nestačím divit, jak složité to pro většinu je (i pro mě to bylo ze začátku složité, jak se k tomu ještě dostanu). Stanovit si pragmatickou vizi a k ní hledět do budoucna je jedna věc, ale umět přejít přes překážky je druhá věc. Při první překážce se náhle pohled do budoucnosti mění v pohled do minulosti a z úspěšného člověka se rázem stává neúspěšný. Děje se to dnes a denně.

Tak například člověk pracující jako průměrný manager si vytyčí za cíl stát se špičkovým managrem. Jelikož však existuje velmi vysoká konkurence, již zakrátko uvnitř firmym u které se rozhodne pro „boj vpřed“, narazí na odpor ze všech stran: házení klacků pod nohy, ponižování atd. (Vždyť to mnozí z vás znají). Úspěšný člověk se nezarazí. Stále hledí vpřed. Je sice velmi obtížné veškerý ten tlak ustát, je velmi obtížné tomu všemu čelit, ale pokud hledím stále vpřed – dříve či později se ukáže malá cestička, kterou mohu proklouznout zase o kousíček dál a první řadu problémů nechat za sebou... Jenomže realita je většinou jiná. Při podobném tlaku začne většina hledět vzad. Kdo jim právě kde hodil jaký klacek pod nohy. Kdo je právě kde pomluvil. Kdo se k nim chová jinak, než v minulosti. Začnou žít minulostí a vlastně i nedávnou přítomností tak hluboce, že už nikdy nebudou mít čas pohlédnout zase vpřed. Což znamená, že už nikdy neuvidí onu cestičku, jak se pohnout dále...

Obdobně lidé fungují i v osobním životě. Klasickým příkladem je partnerská krize. Myslím, že na začátku každý rozumný pár uvažuje o společné cestě vpřed. Oba vpřed společně hledí. Jenomže proces posouvání se vpřed vždy vyžaduje nějaké změny nebo ústupky a tak se náhle začne hledění vpřed měnit v hledění vzad. Co bylo dříve jiné, co se změnilo. Jenomže změna je přirozená. Pokud jsme v pohybu, nemůžeme čekat, že vše bude statické. Změnu musíme ustát, pokud chceme jít dále. Pokud ji neustojíme, začneme hledět vzad a zůstaneme uvězněni mezi současností a minulostí, což je nejhorší možný stav. Samozřejmě, v oblasti partnerských vztahů je otázka hledění vpřed vždy složitější – možná, že jeden už více vpřed nechce a druhý ano. Nebo oba na cestě vpřed zjistili, že aktuální stav již plně oběma vyhovuje. Přesto ale platí stejné – jak přestaneme hledět vpřed, zůstaneme nejprve na místě, a poté se začneme propadat více a více do minulosti, odkud už není cesty zpět.

Osobně jsem si obdobou lekci zažil mnohokrát.

Již jsem psal o tom, jak jsem začínal ve filmové branži jako režisér reklamy. Zdaleka ne vše se mně na začátku povedlo. Ba naopak, měl jsem na začátku i nezdary a neúspěchy. Takové momenty byly vždy nepříjemné a vždy znamenaly těžké rozhodnutí, které si v daný okamžik ani člověk kolikrát pořádně neuvědomuje: budu se nyní trápit tím, že se daná věc nepovedla, nebo hledět dále vpřed? Občas jsem se tím trápil a tak stagnoval hezkou dobu na místě, nebo dokonce klesnul ještě trochu níže. Většinou však vyhrála vůle po lepším životě a tak jsem svůj pohled nasměroval zase vpřed, racionálně zvážil, co si z nezdaru mohu na cestu vpřed s sebou vzít tak, aby to bylo na další zastávce vše lepší a jednodušší, a dále už jsem odmítal setrvávat na místě.

Úplně stejně tomu bylo v tradignu. Tlak prvotních neúspěchů je vždy nepříjemný. Ujišťuji vás, že jsem měl ze začátku mnoho chvil, kdy jsem veškeré vydělané peníze zase vlastní chybou vrátil zpět trhům a měl tak nesčetněkrát pocit, že se nikdy nepohnu dále. Vždy jsem ale nakonec zavřel oči a představil si cestu vpřed: představil si, jak o 5 měsíců později se již všemu směji. Opět jsem tedy racionálně uvažoval, co si vzít z onoho nezdaru s sebou „do baťůžku“ na další kroky vpřed, a již nestál dále na místě...

Někdy je však hýbání vpřed příliš tvrdé a zdá se, že se nikdy nepodaří. Jenomže tak tomu ve skutečnosti není. Nedávno jsem toto rozebíral s jedním svým přítelem, o kterém vám musím napsat více.

Jmenuje se Míla a pracuje na velice prestižní pozici ve finančním sektoru v Anglii. Je mu něco málo přes 30, má šťastnou rodinu, vlastní dům v Londýně a práci, o které mnozí jenom sní. Jen tak mimochodem – začínal tak, že jako student odjel do Londýna prakticky bez koruny v kapse a šel smažit hranolky do McDonalda. Jelikož však vždy hleděl vpřed, u McDonalda moc dlouho nevydržel, začaly se totiž ukazovat lepší cesty, jak si vydělat na studium prestižní školy, kterou zde navštěvoval, a zbytek už znáte... Zpět ale k tématu.

S Mílou vždy vášnivě probíráme téma vědomí a podvědomí. Již několikrát jsme se shodli na teorii „velkého třesku“, která se dá aplikovat velmi obecně. Je to klasická situace, kdy se strašně o něco snažíte, ale ono to pořád nejde. Jste už vyčerpáni, ale nemůžete se pohnout dál. I síla hledět vpřed už vám dochází, potíte poslední kapky krve. Co uděláte?

Většina v tomto bodě již svoji snahu vzdá. Ti, co chtějí ale opravdu vpřed, na chvilku přestanou a dají si pohov. Přesto však hledí stále vpřed a pozorně vyčkávají. Pokud je to nutné, vydají další sílu a energii a opět zase chvilku vyčkávají. A pak jednoho dne vstanou a zažijí „velký třesk“. Zkrátka a dobře, jednoho dne veškerá snaha zcela zapadne do sebe a vše se jako mávnutím kouzelného proutku změní.

Tento fenomén známe například ze situace, kdy se snažíme něco pochopit. Hrozně se snažíme, ale pořád to nejde. Pak se náhle jednoho dne vzbudíme a všechno je nám jasné, vše je křišťálově čisté a jasné. Tomuto s Mílou říkáme „velký třesk“ (v některém z budoucích dílů o tom mohu napsat více). Základní princip velkého třesku je však jednoduchý“:

• Tím, že jdeme vpřed, uvádíme věci do pohybu.
• Náhle se někde zasekneme a tak tlačíme, co to dá. Věci se ale stále nehýbou.
• Tak na chvilku povolíme a dáme věcem volný průběh.
• Veškerá síla a energie náhle vytvoří protisílu a protienergii a nastane velký třesk, který nás posune zase dál.
• Velký třesk však vidíme a vnímáme pouze pokud hledíme vpřed.
• Pokud hledíme vzad, tak se uskuteční za našimi zády a my dále jen stojíme na místě.

Navíc platí, že na cestě k cíli budeme muset zažít mnoho velkých třesků. Jsou to takové naše akcelerátory, bez kterých se nemůžeme hýbat vpřed.

Velký třesk je jako s bojovníky sumo: dvě obří síly tlačí na sebe. Náhle jedna povolí a vše začne fungovat v jeho prospěch – vynaložená síla se vrací v podobě druhého zápasníka klesajícího k zemi. To je velký třesk.

Velký třesk je fyzikální zákon – vynaložená energie se neztrácí. Energie se nikdy neztrácí, pouze mění své formy. Kde je akce, je i protireakce, protože kde je tlak, je i protitlak.

Jenom musíme občas dát protireakci prostor, umět si na ni počkat a hlavně stále hledět před sebe vpřed, aby nám to celé neuniklo.

Musíme vždy hledět vpřed a nikdy ne zpět.

Musíme se však i umět zastavit, nadechnout a nechat zapůsobit sílu, kterou jsme vynaložili. Přílišné tlačení na pilu nikdy neumožní, aby se vložená energie vrátila.

Energie se může vracet všelijak a tak musíme být pozorní a vnímat, co se děje kolem nás. A stále při tom hledět vpřed.

A na závěr ještě něco:

• Pokud neuvedeme v pohyb sami sebe, neuvede se v pohyb ani náš život.
• Náš život směřuje tam, kam ho směřujeme my. Je na nás, zdali ho nebudeme směřovat nikam, zda-li ho budeme směřovat do budoucnosti, nebo zda-li ho budeme směřovat do minulosti.
• Nikdo jiný za nás život směřovat nebude a ani bychom se o to neměli pokoušet.
• Směřovat vpřed není složité. Chce to jen vůli.
• Směřovat vpřed znamená počítat se změnou.
• Změnu je třeba chápat jako něco pozitivního a svým způsobem velmi krásného. I když to nemusí být vždy změna, jak bychom si představovali.
• Lidé, kteří hledí před sebe, jsou občas společností považováni za arogantní. Není to však jejich chyba. Je to chypa společnosti.

A úplně naposled....

• Nikdy jsem nepotkal člověka, který by vydělal na tom, že by hleděl vzad... (kromě producentů filmu „Návrat do minulosti“.... :-) )