Kam chcete kráčet, aneb trocha motivace do nového roku

Při prosincové návštěvě ČR jsem po delší době zavítal do knihkupectví a nakoupil si několik nových knih, abych zde v Algarve měl co číst. Dvě z knih jsem však přečetl už v Praze. Jednalo se v podstatě o knihy motivační - podobné knihy čtu už velmi dlouho a i nadále si rád tu a tam nějakou novou zakoupím, i když se obsah většiny opakuje. Motivace však není nikdy dost a tak jsem se rozhodnul obsah dvou shrnout a přidat tak ještě trochu motivace na začátek roku pro všechny, kteří by rádi svůj život posunuli zase trochu jiným směrem.

Knihy, které jsem zakoupil a přečet, se jmenují "Muž, který chtěl být bohatý" a "Mnich, který prodal své Ferrari". Nechci dnes dělat žádné recenze ani doporučení (obecně bych obě knihy označil za průměr), rád bych však shrnul několik důležitých myšlenek, které není od věci opět připomenout a kterých se i já ve svém vlastním životě snažím držet.

Takže, v prvé řadě, opět jsem si při čtení uvědomil, jak nesmírně důležité je definovat své cíle zcela jasně, konkrétně, v konkrétním časovém horizontu a také realisticky. Většina knih o tom píše tak často a stále dokola, že už se z podobné fráze stává pro většinu pouhé klišé. Důsledkem je pak skutečnost, že se většina lidí nad podobnými věcmi již neobtěžuje příliš zamýšlet a to je škoda.

Pokud se bavím s lidmi, velmi často slýchávám "chtěl bych to a to". Obzvláště na začátku nového roku je běžné setkávat se s lidmi, kteří plánují změnu ve svém životě - přelom roku je většinou ideální příležitost k podobných činům. Když se ale začnete s lidmi bavit hlouběji o tom, jak konkrétně chtějí svých cílů a změny svého života dosáhnout, velmi rychle zjistíte, že nemají prakticky nic promyšlené a že ono "chtěl bych to a to" je spíše takový povzdech, než reálný chtíč plný vůle, odhodlání a motivace.

Já sám jsem silným zastáncem toho, že impulsem všeho je myšlenka, ale základem všeho je plán (jako v tradingu) a motorem všeho je čin.

Mnoho lidí má myšlenku, málo lidí má plán.

Možná máte myšlenku změnit zaměstnání, možná máte myšlenku začít s tradingem, možná máte myšlenku úplně jinou. Myšlenka sama o sobě ale ještě nestačí k tomu, aby se věci uvedly do pohybu. Většina lidí u pouhé myšlenky zůstane - protože uvést myšlenku v život znamená riziko změny a člověk je již ze samotné podstaty tvor, který se změny bojí. Strach nás tedy náhle drží zpět a my tak nedokážeme postoupit vpřed - přitom právě výzva překonání vlastního strachu a nalezení odvahy jít vpřed může být velmi naplňující a otevřít nové možnosti sebepoznání toho, co vše dokážeme.

Pokud chceme uvést myšlenku v život, musíme tedy sednout a začít přemýšlet jak, kdy a jakým způsobem chceme náš cíl dosáhnout. A vše si musíme začít psát. Motivační knihy tvrdí, že podobný krok má "magický" účinek. Já jsem pragmatik a na magii příliš nevěřím, takže bych se rád pokusil ono "magično" převést do řeči pragmatika. Proč má smysl sednout a začít psát plán? Protože:

a) když začneme něco sepisovat, jsme nuceni o tom přemýšlet a tím uvedeme do pohybu kreativní část našeho mozku, která již sama začne přicházet s novými a novými nápady, jak dosáhnout svých záměrů a cílů;

b) cokoliv máme rámcově naplánováno, to pomáhá člověku překonávat strach; pokud si dopředu namalujeme trasu, kterou chceme jet, jedeme s daleko větším klidem, než pokud bychom jeli "naslepo"; to znamená, že prvotní strach začneme efektivně překonávat už jenom tím, že si začneme vše sepisovat - jednoduché, ale velmi účinné;

c) pokud moderní motivační myšlenky postavené na kvantové fyzice opravdu fungují (zatím neprokázáno, nedá se jasně kvantifikovat, měřit, atd.), pak čím konkrétnější obraz v naší hlavě, tím rychleji vytvoříme podobný obraz i v naší realitě; objektivně nemohu prokázat, subjektivně mě podobná myšlenka baví a poměrně se jí řídím, i když ne vždy s výsledkem.

Pokud tedy máme například plán, že chceme letos začít s tradingem, nestačí pouze myšlenka "chci začít s tradingem". Potřebuji konkrétní definici v mnoha ohledech. Definice však nesmí být ve stylu "chci" nebo "chtěl bych", ale ve stylu "budu". Pouze takto konkrétní definice se stává určitým "závazkem", nikoliv pouhou frází. Takže, můžete začít například následovně:

a) kdy konkrétně začnu? (Datum, den, hodina).

b) Kdy a jak často se budu tradingu věnovat (den týdne, hodina)?

c) Co budou první 3 kroky, kterými začnu? (Přesně napsat)?

d) Co udělám první měsíc a co bude výsledkem mé práce na tradingu na konci měsíce?

e) Co ve svém životě musím přeorganizovat, abych mohl plit kroky a-d a jak konkrétně svůj život přeorganizuji (jasně, konkrétně, věcně)?

Toto je pouhých 5 kroků, pokud je však jasně zodpovíte, napíšete, dáte si na oči a budete mít vůli se jich držet - za měsíc budete o pěkný kus vpřed, zatím co ostatní budou stále u onoho "chtěl bych začít obchodovat". Je to jednoduché, prosté, ale funkční. Garantuji.

Druhou stránko věci je, že musíme vždy plánovat flexibilně. Někteří lidé rádi plánují tak detailně a puntíčkářsky, že jejich plán postrádá jakýkoliv "manipulační prostor" a tací lidé pak nejsou ani trochu flexibilní, takže jejich plán velmi rychle ztroskotá. Přespříliš detailní plánování má stejný efekt jako žádné plánování - tj. nefunguje. Vše je třeba dělat v rozumné míře. Bližší specifikace uvede věci do pohybu - ale přílišná specifikace drží věci tak těsně "ukotvené", že se nemají jak uvést do pohybu. Přílišné plánování navíc zvyšuje očekávání - a na to opravdu pozor - nemějte očekávání! Často se věci rozeběhnou trochu jiným směrem. To je v pořádku. Naše plánování slouží především k tomu, aby se věci vůbec rozeběhly - nikoliv aby se nezbytně rozeběhly tak, jak my chceme (to by byl život moc jednoduchý). Proto je třeba disponovat druhou vlastností - a tou je flexibilita. Bohužel flexibilita mnoha lidem chybí.

Došel jsem k závěru, že řada z těch, co plánují (což je fajn), bohužel již nedokážou pravidelně sednout a své plány flexibilně a věcně přehodnotit a změnit - čímž ztrácí flexibilitu. Proto krom jasného popsání našich plánů a záměrů musíme také udělat následující:

a) ujasnit si, jak často se pozastavíme a shrneme, kde reálně stojíme v rámci toho, co jsme si stanovili;

b) pokud se věci rozeběhly trochu jiným směrem, zapřemýšlet, zda je lepší snažit se je "tlačit zpět" (což často nefunguje), nebo zjistit, zda trochu jiný směr nepřináší zároveň i nějaký nový potenciál, kterého by se dalo využít (což často funguje);

c) neustále být otevřený a předně se ptát, jak by se dala daná situace zužitkovat - nebát se tak jít po trochu jiné cestě, než kterou jsme si naplánovali - avšak stále jít za stejným cílem; život nám nezřídka připraví jinou cestu, pokud jsme však otevřeni, můžeme jí stále vidět jako cestu plnou příležitostí k dosažení toho, co chceme - je jen na nás, jak se k dané věci postavíme;

b) nebát se kráčet po trochu jiné cestě, ale stále vidět stejný cíl.

Mnoho lidí je příliš uneseno vlastním stereotypem, čímž v sobě dusí poslední zbytky flexibility a otevřenosti změnám. To je velká škoda. Změna není vždy špatná věc. V podstatě bych řekl, že na změny by se ani nemělo hledět jako na špatnou versus dobrou. Na změnu by se mělo nahlížet přesně tak, čím změna je - tj. změnou. Změna je jen morfování jednoho stavu do jiného. Každý stav má své klady a zápory. Dokonalý stav neexistuje (tedy kromě nirvány). Jde jen o to zjistit, jaká kombinace kladů a záporů vyhovuje našemu životu v dané fázi nejvíce. A to nezjistíme, pokud nebudeme svůj život tu a tam morfovat skrze změnu do "nových kolejí".

Nebojte se. Překonání strachu je dobrá věc. Strach v nás sice budí úzkost, ale hned po jeho překonání přichází pocit blaženosti, hrdosti a naplnění. Často je překonání strachu jednodušší, než na začátku vypadá. Strach je zvláštní věc - vypadá vždy horší, než nakonec je.

Článek bych rád ukončil dvěma příslovími. To první je mé vlastní, velmi jednoduché a opakuji si ho každý den:

"Jsem, mohu, budu".

To druhé jsem nedávno četl v poslední knize autora slavné knihy "Černá labuť":

"Mezi tekutou a zmrzlou vodou neexistuje žádný mezi stav. Mezi životem a smrtí ano. Jmenuje se zaměstnání."